Vítej

Čím déle s dechem pracuju, tím méně mě zajímá, kolik toho s ním dokážu udělat. Často poznám, kdy už jsem za čárou a jdu proti sobě ~ tam, kam by se mému egu moc líbilo dostat. Jindy poznám, že mě naopak brzdí moje vlastní mysl a její příběhy. A někdy poznám, že je to prostě ono. A většinou se v tu chvíli neděje žádné „wow“ ani výstřel do vesmíru. :)) A čím dál víc mě zajímá: Co se stane s dechem, když vytvořím podmínky, ve kterých ho nemusím měnit ~ a on se změní sám? Znám sv

Na začátek chci říct jednu věc. Tohle téma vnímám přes svůj vlastní filtr. Jsem máma. Dělám několik pracovních rolí zároveň, protože jinak by to ani nešlo. A to všechno se propisuje do toho, jak přemýšlím o klidu. Zároveň se na to snažím dívat i obecněji. Ale berte si z toho jen to, co s vámi rezonuje. ~ Občas si říkám, že žijeme v době, kde je úplně normální být pořád trochu v napětí. Být hodně v hlavě. Ve výkonu. A neustále tam mít to: „ještě něco musím dodělat“. Pokud jste

Reflexe po dechovém workshopu. Po workshopu Základy funkčního dechu ve mně doznívá nejen samotný prožitek, ale i otázky, které se k němu vážou. Ráda se u nich z mnoha důvodů zastavuji. Píšu tentokrát z lektorské pozice. Stále víc si uvědomuji, že porozumění těmto procesům nevzniká jedním workshopem. Že vyžaduje čas, zkušenost a opakovanou praxi. A že některé odpovědi se ukazují až s odstupem. Co se tedy na tomto workshopu odehrálo? Z mé strany zůstaly po setkání především sy

No, a možná nakonec nejde o to, jak správně dýchat. Ani o to, kolik technik známe. Možná jde o to, jestli jsme ochotni se zastavit dost dlouho na to, abychom rozeznali, co náš dech právě potřebuje.

Baví mě o těchto věcech přemýšlet, číst si o nich a hlavně je zkoušet sama na sobě. Někdy si po praxi a dlouhých úvahách potřebuji věci nějak zesumarizovat, abych si to ujasnila. A protože se to tentokrát týká dechu a mysli – tedy i toho, čemu se právě nejvíc věnuji – pouštím své vnitřní rozhovory a úvahy ven.
 Berme to prosím tak, že je to mé současné pochopení, moje přemítání. Něco, co se právě děje. Vycházím ze své zkušenosti, z toho, co jsem odžila a co žiju, co jsem nače

​ O víkendu jsem byla na triatlonu. Jen jako divák, samozřejmě:). Sledovala jsem děti, juniory i dospělé. V cílové rovince bylo vidět všechno. Někdo dobíhal s úsměvem, relativně v pohodě, s rezervami, jiný měl v obličeji smrt, tělo zkroucené, obličej od slin a nudlí. A to mluvím i o dětech! Co rozhoduje? Ano, výkon k triatlonu patří. Bez něj to nejde. Ale u některých závodníků je vidět, že tlak na výkon a sympatická aktivace přebíjí kapacity těla. Scénář bývá podobný. ​