Rozhovory o dechu

Rozhodla jsem se napsat další článek o dechu. Namám pro vás žádnou novou metodu nebo techniku, ale můj vztah k dechu se znovu proměnuje.

Po letech praktikovaní, praxe a současné práce s lidmi se ke mně vracejí stejné otázky ~ jen pokaždé z jiné hloubky. Dech je dnes všude. Je populární, intenzivně zkoumaný, často používaný jako nástroj změny. A zároveň mám pocit, že se v tom všem snadno ztrácí to nejpodstatnější.

Protože to nejsem schopna ucelit do "smysluplného" textu, pokládám si otázky a odpovídám si na ně. A vím, že budu věčným studentem Dechu. Těla. A své mysli.

To, co následuje, je můj vnitřní rozhovor. Rozhovor o dechu, o vstupu a ustoupení, o důvěře a kontrole. Možná v něm najdete něco svého.

Ptám se sama sebe: Když odložíš Renčo všechny metody, směry a pojmy , co pro tebe dech vlastně je?

Proud myšlenek se valí ven.

Dech je pro mě jemná substance. Něco, co většinu života běží na pozadí, aniž bychom si toho všímali. Dlouho jsem ho registrovala jen ve chvílích, kdy došel ~ třeba po sprintu na tramvaj, při zadýchání do schodů, při námaze a taky, když jsem měla dvě malé děti a neustálou potřebu dodechovat.

Jinak byl samozřejmý. Neviditelný.

S vědomějším přístupem k tělu, dechu i mysli se to změnilo. Začala jsem si ho všímat. A někdy je to nádhera! Dech plyne, je ladný, tichý, přirozený. Jindy je těžký, krátký, nepravidelný.

Dnes má v mém prožívání dech spíš status ukazatele.

Signálu, který mi říká, jak na tom právě jsem ~ jestli jsem v rovnováze, nebo mimo ni. A dokážu rozlišit i míru.

A v tu chvíli se pro mě může stát i nástrojem regulace.

Ptám se sama sebe: Co se stane, když se dech jen pozoruje, bez snahy ho měnit?

Přemýšlím.

Když se ho nesnažím řídit, ale jen být s ním, často se stane něco velmi přirozeného. Dech se zpomalí sám. Smysly se stáhnou. Tělo přechází do jiného režimu.

Občas se mi při hluboké relaxaci stává, že „nedýchám“. Dech se sám o sobě na nějakou chvíli zastaví. A přesto vím, že tělo jaksi dýchá samo. V józe se mluví o spontánní zádrži dechu, o kevala kumbhace ~ stav, kdy se dech přirozeně zastaví bez úmyslu, bez techniky a bez kontroly. Možná by to mohlo být i ono:)

Napadá mě hned další otázka: Kdy tedy nestačí jen pozorovat.

A v tomhle místě už mám víc jasno.

U lidí, kteří jsou dlouhodobě nemocní, vyčerpaní, odpojení od těla nebo mají výrazně nefunkční dechový vzorec, se často nic zásadního nestane, když jen leží a možná se jim podaří sledovat dech. Ten vstup je slabý a propojení přehlušené.

Tady je vědomý vstup do dechu potřebný. Jemný, postupný, s respektem.

Prvotní navázání vztahu se svým tělem.

Vědomé tělo je tělo, které dostalo pozornost. A právě tenhle citlivý vstup je často nutný.

Přemýšlím a ptám se sama sebe: Kdy se ale práce s dechem může stát problémem?

Déle rozmýšlím svou odpověď.

Ve chvíli, kdy se z dechu stane projekt. Další věc, kterou je potřeba dělat správně. Optimalizovat. Hlídat. Dnešní doba má silnou tendenci všechno regulovat. Spánek, výkon, emoce, nervový systém. Často s dobrým úmyslem ~ cítit se lépe, fungovat líp. Jenže mezi regulací a kontrolou je velmi tenká hranice.

Když je vše pod dohledem, nervový systém se neuvolní.

Naopak, dostává další úkol.

Z praxe vidím, že právě tady vzniká paradox: lidé, kteří se snaží své tělo uklidnit, ho často přetěžují ještě víc. Vzniká mentální přetlak, únava, někdy i stavy, se kterými si nevědí rady. A to i přesto, že „dělají všechno správně“.

Sama jsem tam byla.

Odcházím si provětrat hlavu, vracím se a pokládám si další otázku: Co se v dnešní práci s dechem nejčastěji míjí?

Mám uvnitř pocit, zaposlouchám se do něj a pak si odpovídám.

Posloupnost. Čas. Trpělivost.

Jednoduché věci se podceňují. A přitom právě ony jsou často nejmocnější.

Třeba obyčejné pozorování dechu nebo dovolení si výdechu. Tyto přístupy nervový systém nezatěžují další instrukcí. Nevytvářejí tlak. Otevírají prostor.

Naopak intenzivní techniky ~ zádrže dechu, prodlužování dechových fází, změny poměrů nádechu a výdechu ~ nejsou špatné samy o sobě. Ale nejsou neutrální.

Bez kontextu, porozumění fyziologii a respektu k individuální kapacitě mohou přinést potíže. Někdy fyzické, jindy psychické. A často ne hned, ale postupně.

Cítím, že tady je čas to nějak uzavřít: Tak co tedy s dechem? Vstupovat, nebo nechat být?

Usmívám se a tak nějak tuším.

Záleží.

U lidí, kteří jsou odpojení od těla, vyčerpaní nebo ztracení v jeho signálech, je vědomý vstup často správným krokem. Jemným, postupným, vedeným.

U lidí, kteří jsou přeregulovaní, biohackují všechno a jsou v neustálé kontrole, je naopak léčivé ubrat. Nechat. Důvěřovat. Ustoupit z potřeby zasahovat.

Možná jde jen o to rozpoznat, kdy vstoupit ~ a kdy ustoupit.

No, a možná nakonec nejde o to, jak správně dýchat. Ani o to, kolik technik známe.

Možná jde o to, jestli jsme ochotni se zastavit dost dlouho na to, abychom rozeznali, co náš dech právě potřebuje.

Jemný, vědomý vstup, a jindy, abychom mu konečně přestali stát v cestě.

Jeho síla je pro mě v tom, že nás vrací blíž k sobě ~ pokud mu to dovolíme.

#sláskoukdechu