Klid jako vedlejší efekt.

Na začátek chci říct jednu věc.

Tohle téma vnímám přes svůj vlastní filtr. Jsem máma. Dělám několik pracovních rolí zároveň, protože jinak by to ani nešlo. A to všechno se propisuje do toho, jak přemýšlím o klidu. Zároveň se na to snažím dívat i obecněji.

Ale berte si z toho jen to, co s vámi rezonuje.

~

Občas si říkám, že žijeme v době, kde je úplně normální být pořád trochu v napětí.

Být hodně v hlavě. Ve výkonu. A neustále tam mít to: „ještě něco musím dodělat“.

Pokud jste na volné noze, často se k tomu přidá ještě pár dalších rolí. Děláte to, co umíte ~ a k tomu tak nějak automaticky všechno okolo.

A někde mezi tím se snažíme být v klidu. Jenže čím víc se o ten klid snažíme, tím víc se možná vzdaluje.

~

Povím vám svůj příběh.

Jednu dobu jsem měla za to, že klid přijde, když si „správně nastavím život“.

Že až si věci srovnám, zpomalím, vytvořím ideální podmínky…tak se to konečně usadí.

Hahaha.

~

Čím víc jsem se snažila ovlivnit tok života, tím víc to drhlo.

Stálo mě to spoustu sil snažit se odklonit řeku směrem, kterým jsem si myslela, že přinese víc klidu.

Jak naivní.

~

Jedno ale fungovalo.

Začít si všímat toho, co žiju. Navenek i uvnitř.

Jenže na to si člověk stejně musí přijít sám. Někdy i tak, že si do těch h*ven pořádně šlápne.

A až pak mu dojde, že jde možná blbě. Že tohle nefunguje a že je potřeba udělat změnu. Dnes čím dál víc beru v potaz, že tyhle „chyby“ jsou mega důležité.

Že si to prostě potřebujeme ozkoušet.

~

Postupně se vracím k něčemu, co se objevuje v různých směrech a filosofiích:

že řeka života prostě teče.

Někdy klidně.

Někdy se rozvodní a vezme s sebou všechno.

A my ji úplně řídit nemůžeme. I když si to pořád myslíme ~ ne že bych nevěřila, že máme vliv na svůj život. Ale to je na jiný článek.

Co ale můžeme, je možná to, jak přes ni přecházíme.

~

Místo snahy změnit proud jsem začala stavět mosty.

Pomalu. Postupně. Na pevných základech, aby unesly i chvíle, kdy přijde větší voda.

A taky přijmout jednu možná nepříjemnou, ale velmi osvobozující věc: že nemám kapacitu stavět všechno najednou. Některé mosty musí počkat. A některé možná nikdy nevzniknou.

~

Ty pilíře, na kterých stojí, jsou překvapivě jednoduché.

Vrací mě zpátky k tělu. K tomu, co se ve mně právě teď děje.

Pohyb.

Dech, který vrací nervovou soustavu do regulace.

Práce s pozorností ~ z roztříštěnosti zpátky k tomu, co je důležité.

A někdy jen úplně obyčejná věta na konci dne: „Pro dnešek stačí. Uzavřeno.“

~

Postupně jsem začala chápat, že klid není něco, co se „najde“.

Ale něco, co vzniká, když v sobě mám pevné mosty.

To, jak se cítím, není jen o tom, co se děje venku.I když s námi vnější svět umí zahýbat víc, než si chceme přiznat. Je to hodně o tom, co se děje uvnitř. A v jakém stavu je naše nervová soustava.

~

Není problém v tom, že jedeme.

Problém je, když neumíme zpomalit.

A tím nemyslím útěk od života. Ale schopnost během dne nabídnout tělu a mysli NIC.

Sedět.

Koukat do dáli.

Jíst vědomě.

Když jdu, tak jdu.

Poslouchat ticho.

Prostě regulace!

~

Když z akce vznikne stav, ve kterém zůstáváme, energie se mění v tlak.

Pozornost v roztříštěnost. A den nás spíš vyčerpá, než naplní.

A tělo si pak začne pomáhat jinak.

Stažením. Otupěním. Někdy úplným vypnutím.

~

Každý to máme s klidem jinak.

Co pro vás znamená klid?

Možná zjistíte, že se honíte za něčím, co ani není možné. A možná taky ne.

Já si jen myslím, že mysl bude vždycky chtít něco víc. To je její povaha.

" Je třeba, abychom zkoumali povahu své mysli - to, jak mysl utváří naši realitu a jak by nás také mohla vysvobodit. Jak stojí v jednom tibetsko tantrickém textu: mysl je to, co je strůjcem uvěznění i vysvobození, zmatení i probuzení, a toho krále, který vytváří veškerou naši zkušenost, je tedy nezbytné znát."

John Wellwood, Psychologie probuzení.

~

Pro mě je klid něco velmi konkrétního.

Když je v těle prostor. Když myšlenky nejsou hlasité, ale jen plynou ~ a já se s nimi neztotožňuji a je tam prostor kolem nich.

Když koukám do blba a jsem s tím v pohodě.

Když dělám jednu věc a jsem plně v ní.

Mikrozastavení během dne.

A taky pocit, že i když to venku vře, uvnitř jsem pevná.

Spíš než stav je to pro mě oscilace kolem rovnováhy. A schopnost se do ní vracet.

Tohle je asi má definice mého klidu.

~

Regulace.

Někdo se do regulace vrací přirozeněji. Někdo hůř.

Je to kombinace toho, s čím jsme sem přišli, co jsme zažili, v jakém prostředí jsme vyrůstali a jak dlouho už jedeme v určitém nastavení. A mnoho dalšího.

Dobrá zpráva je, že se to dá trénovat.

~

Možná jste si toho všimli.

Že i když se „nic neděje“, hlava nebo tělo jede. Nebo naopak, že byste chtěli fungovat, ale nejde to.

A tady může začít vaše práce.

Ne snažit se klid na sílu vytvořit. Ale začít si všímat, kde zrovna jsem.

Jaká je kvalita mé mysli. Tlak? Únava? Vyváženost?

Jak to vypadá v těle?

Už jen tohle hodně mění.

~

Myslím, že klid není něco, co bychom měli hledat.

Je to vedlejší efekt.

Vedlejší efekt toho, že se učíme vidět, co se děje a jak se k sobě chováme.

Pojmenovat to. Přijmout. Nabídnout si možnosti změny.

S oporou v těle. Dechu. Energii.

A i když změna často přináší na nějakou dobu chaos ~ pokud tím projdeme, začne se něco skládat.

Jsme pevnější. Stabilnější. Neztratíme se v každé vlně.

~

Jen aby bylo jasno!

Neznamená to, že se nikdy neztrácím.

Jsou chvíle, kdy je toho moc. Současný svět mi přijde rychlý a těžko srozumitelný.

A někdy mě to stáhne.

Rozdíl je v tom, že tak nějak vím, kam se vrátit.

Že si umím „doplavat“ k něčemu, co mě podrží.

K dalšímu mostu.

Zastavit se. Nadechnout. A počkat, až vlna přejde.

~

Řeka života se pravděpodobně nezklidní.

Bude se dál měnit. Zrychlovat. Zpomalovat.

Ale něco v nás může zesílit.

Něco, co není závislé na tom, jak věci venku vypadají.

~

Možná je tohle ten klid, který hledáme?