Mezi pozorováním a zkušeností

Reflexe po dechovém workshopu.

Po workshopu Základy funkčního dechu ve mně doznívá nejen samotný prožitek, ale i otázky, které se k němu vážou. Ráda se u nich z mnoha důvodů zastavuji.

Píšu tentokrát z lektorské pozice.

Stále víc si uvědomuji, že porozumění těmto procesům nevzniká jedním workshopem. Že vyžaduje čas, zkušenost a opakovanou praxi. A že některé odpovědi se ukazují až s odstupem.

Co se tedy na tomto workshopu odehrálo?

Z mé strany zůstaly po setkání především syrové poznámky. Postřehy o tempu, o tichu, o velmi jemných vstupech do dechu. O tom, co má smysl rozvíjet dál a co naopak nechat být. A také uvědomění, jak málo bylo potřeba „dělat“ a kolik ~ zatím ne zcela viditelného ~ prostoru tím vzniklo.

Současně ke mně postupně přicházely zpětné vazby účastníků. Jejich vlastní pojmenování toho, co se odehrávalo během workshopu i v čase mezi jednotlivými setkáními. Někdy se s mými pozorováními překrývaly, jindy zdůrazňovaly úplně jiné vrstvy zkušenosti.

A tady se pro mě začíná otevírat něco podstatného.

V místě, kde se potkává moje pozorování a vaše zkušenost, se možná nachází to nejpravdivější, co mohu jako lektor nabídnout. Ne hotové odpovědi. Ne jednotný výklad toho, „co se stalo“. Ale prostor, ve kterém mohou vedle sebe existovat různé prožitky téhož procesu.

Z mé strany šlo o velmi jemné vstupy do dechu. Nic, co by zvenčí působilo výrazně nebo „silně“. Spíš drobné posuny v rytmu, krátká zastavení po výdechu, pozornost k pohybu bránice a k tomu, jak se dech v těle vůbec objevuje a projevuje.

Právě tahle jemnost mě znovu a znovu fascinuje. Zasahuje totiž do systémů, které jsou mimo naši běžnou kontrolu. I velmi malé změny v dechu se okamžitě propisují do biochemie těla. Do toho, jak krev právě funguje ~jaké plyny nese, v jakém jsou napětí a jak snadno se kyslík uvolňuje do tkání. Ovlivňují práci srdce a cévního systému, způsob, jakým se energie v těle tvoří, a jak efektivně jsou tkáně zásobeny kyslíkem. Když si uvědomíme rozsah těchto systémů, je až překvapivé, jak citlivě na dech reagují. Plicní sklípky vytvářejí plochu v řádu desítek metrů čtverečních. Cévní síť lidského těla měří desítky tisíc kilometrů. Parciální tlaky plynů se mění v řádu milimetrů rtuťového sloupce. Jsou to mikrozměny ~ a přesto se velmi rychle zapisují do fungování celého organismu.

Dech se zároveň hluboce dotýká nervové soustavy. Autonomní regulace, bloudivý nerv, propojení s emocemi a s vnímáním bezpečí či ohrožení. Regulační centra mozku reagují na dech neustále, ještě dřív, než změny dokážeme pojmenovat. To, co vnímáme jako tělesnou nebo emoční reakci, se tak může objevit až později a někdy i překvapivým způsobem.

Z lektorské pozice z toho pro mě vyplývá jedno důležité pozorování: čím jemnější jsou vstupy, tím větší význam má způsob, jakým je držen prostor. Neurychlovat proces. Nevyplňovat ticho neustálým vysvětlováním. Dovolit, aby tělo reagovalo vlastním tempem a nabídnout jen tolik podpory, kolik je skutečně potřeba.

Program workshopu jsem měla připravený. Skutečný obsah ale vznikal mezi jednotlivými částmi. V otázkách, které se objevovaly. V tichu, které bylo samo o sobě významné. A pro mě osobně i v učení se "zůstat ve chvílich", kdy část mě měla potřebu prostor zaplnit dalšími slovy.

Zatímco já jsem odcházela se svou zkušeností, poznámkami a úvahami, účastníci si s sebou nesli tu svou vlastní zkušenost celého procesu. Mezi dvěma devadesátiminutovými workshopy byl týdenní odstup. Někdo mluvil o klidu, který se objevil nečekaně. Někdo o větší citlivosti k vlastnímu dechu v dalších dnech. Jiný zmiňoval lepší spánek, zatímco další popisoval noc, kdy tělo zůstalo aktivní natolik, že vůbec nespalo.

Tyto zkušenosti nebyly jednotné, a přesto si navzájem neodporovaly. Každý popisoval tentýž prostor, ale z jiného místa. Prostor, ve kterém se odehrávala změna.

Pro mě jako lektora se tady zřetelně ukazuje jedna výzva: hledání rovnováhy mezi sdílením informací a schopností v praxi ztišit jak hlas,tak potřebu porozumět hned. Vidím, jak důležité je dát prostor vnímání, pozorování a zkušenosti, která se nemusí okamžitě pojmenovat.

Někdy mám tendenci procesu předcházet, domýšlet ho za druhé, pojmenovat ho dřív, než dozraje. A tady se znovu učím ustát opak. Nechat zkušenost, aby se stala jejich vlastní. Přijmout, že celý proces často doznívá až ve chvíli, kdy už workshop skončil a některé souvislosti se ukazují teprve s odstupem.

Začínám vnímat, že nechat proces doznívat bez potřeby ho uzavřít

je pro mě jednou z nejpoctivějších forem vedení.

Takto to teď posílám dál.