top of page

Kolik toho vlastně po svojí hlavě chci?

před 2 dny
Minut čtení: 7

O pozornosti, svobodné vůli a zvláštní síle přijetí.




















V minulém článku jsem pustila uzdu svým pocitům a pozorováním a napsala, že ještě můžu, ale už nechci stejně.


Psala jsem o změně, kterou od čtyřicítky stále intenzivněji vnímám, a o silné potřebě přehodnotit pár věcí.



Transformační období pro mě nejsou nic nového. Beru je jako součást života. Podobnými změnami, jen v jiných kabátech, jsem už několikrát prošla a mají překvapivě podobný průběh. Nějakou dobu něco intenzivně žiju, posouvám, průběžně vyhodnocuju, a pak se jednoho dne ozve pocit, že takhle už ne.

Že je potřeba udělat větší změnu.


Tentokráte se to týká hodně mojí hlavy.


Kolik toho vlastně po své hlavě chci?

Miluju deep work. Je mi to táááák blízké. Dokážu se do tématu ponořit klidně na šest hodin a ideálně na něm pracovat pár týdnů v kuse. Když mě něco zajímá, chci jít do hloubky, hledat souvislosti, zkoumat, přemýšlet. Tohle je pro mě jeden z nejpříjemnějších způsobů práce.


Jenže můj život nabízí v podstatě pravý opak:)


Práce, děti, domácnost…

…jóga, DNS, dech…

…lekce, workshopy, online, offline…

…herectví, fashion shows, pohybový koučink…

…komunikace, organizace, plánování….

…nadšení, nasrání, radost, frustrace, energie, únava….

…jasnost, zmatek, klid, chaos….


Přepínám mezi tolika rolemi, povinnostmi, úkoly a stavy, že někdy sama nevím, kde mi hlava stojí. A paradox je v tom, že i když hluboké soustředění miluju a vím, jak dobře mi dělá, postupně jsem si vypěstovala způsob fungování, který je jeho opakem.


Vzpomínám si na období, kdy jsem nebyla schopna dočíst jednu knihu. Místo toho jsem měla rozečtené čtyři najednou. Když jsem šla na procházku, automaticky jsem si pustila vzdělávací podcast. Přece nebudu jen tak chodit, když se rovnou můžu něco nového dozvědět. Každou půlhodinu mezi prací jsem dokázala zaplnit hledáním inspirace a přípravou příspěvků nebo něčím, co se dalo označit za užitečné.


Jen malý výsek, pro představu;)


S narozením dětí se hodně věcí změnilo:)))). Člověk už málokdy dělá jen jednu věc a málokterou může dokončit ve chvíli, kdy by potřeboval. Tehdy jsem začala napřímo cítit první frustrace z nedokončených věcí. Nejen v hlavě, ale i v těle.


Do toho žijeme v prostředí, které od nás očekává rychlé reakce, dostupnost, přizpůsobivost a ideálně i neustálou viditelnost. A tohle moje hlava nedává a vyhodnocuje jako přetlak.


Mám sice velký um se přizpůsobit, vůlí to dotáhnout, nějak si to pro sebe okecat, obhájit …prostě fungovat dál.


Ale teď mi na tohle dochází šťáva!

A už nechci!


Mozek, který se naučil přepínat.

A nyní k něčemu, co podle mě naši pozornost ovlivňuje víc, než je zdrávo.

Sociální sítě. Trendy a všechny ty šaškárny, které se na nich objevují.

Nechci na socky házet úplně všechno. Sama je používám k práci, nacházím na nich inspiraci a spoustu zajímavých lidí. Ale ten způsob, jakým nás dokážou během pár minut protáhnout desítkami různých témat, podnětů a emocí, mi přijde šílený.


Jednu chvíli sleduješ něco krásného, za pár vteřin něco znepokojivého, pak totální píčovinu, potom tě někdo inspiruje, vzápětí máš pocit, že bys taky měl něco dělat. A tak pořád dokola.


A naše hlava, přátelé, ta se s tím vším musí nějak vypořádat.


A protože mě opravdu zajímá, co s naší pozorností tenhle způsob života dělá, začala jsem se krom svého pozorování trochu víc hrabat i ve výzkumech.


Zaujala mě například práce psycholožky Glorie Mark, která už přes dvacet let zkoumá, jak digitální technologie ovlivňují naši pozornost. Její výzkumy ukazují, jak často při práci přepínáme mezi různými činnostmi a že nás tohle neustálé přeskakování stojí mentální energii. Navíc bývá spojeno s vyšší mírou stresu.

Existuje pro to dokonce i odborný pojem - switch cost.


Každé přepnutí nás něco stojí, kamarádi.


A zajímavé je i to, že když jsme vyčerpaní, častěji saháme po nečem méně náročném. Známe to všichni, že?! Což takhle dát si Instáč, nebo Netflix?


Sama si už pár let hlídám, kolik času na sociálních sítích strávím. Delší pobyt mi totiž nedělá dobře. Někdy už po pár minutách cítím zvláštní pnutí v hlavě, zmatek a přesycení.


Nejde ale jen o ty socky. Přepínáme čím dál víc i v běžném životě. A celý den.


Narazila jsem taky na Sophii Leroy a fenomén attention residue, tedy zbytkovou pozornost. Když přerušíme jednu práci a přesuneme se k další, část naší pozornosti může zůstat u toho, co jsme právě opustili. Obzvlášť když jsme to nestihli dokončit.


A tohle je přesně moje bolavé místo.


Nesnáším, když věci nedokončím. Nedělá mi to vůbec dobře a mám z toho děsnýho nerva. A když to není jedna nedokončená věc, ale deset, mám pocit, že mi všechny pořád někde vzadu v hlavě běží. Jako deset otevřených záložek v kompu, které žerou operační paměť.


A nejvíc mě frustruje, že to není tím, že by se mi nechtělo, že bych nebyla organizovaná, nebo nevěděla, jak na to. Já bych je moc ráda dokončila. Ale velmi často to prostě nejde.


Uff.


Co s tím vším vlastně můžu dělat?

Naštěstí už dnes mnohem dřív poznám, kdy se mi ta moje mentální centrifuga zase roztočila. A za to jsem józe nesmírně vděčná. Nenaučila mě být pořád klidná, vyrovnaná, zenová. Ostatně to není ani cílem jógy.


Naučila mě pozorovat.


Svoje tělo, emoce, reakce, ale taky vlastní mysl. Všímat si, kdy se dostávám do přetlaku, kdy už je toho moc a kdy se mi v hlavě rozroste taková pavučina myšlenek, že nejsem schopná rozhodnout ani úplnou banalitu. A hlavně už vím, že v tu chvíli nemá smysl přemýšlet ještě víc.


V tu chvíli potřebuju změnit podmínky v těle.


Často mi pomůže dech. I když ne vždy mám kapacitu jít v tomhle stavu do dechové praxe. Na mě totiž nejvíce funguje redukce dechu. Ta ale přináší i určité nepohodlí.


Jindy je to pohyb a hudba, svižná procházka, čerstvý vzduch. Nebo si nastavím dvacet minut, lehnu si na zem a nic nedělám. Dám své mysli naopak prostor, ať si chvíli lítá, kam chce. Paradoxně se často zklidní.


Nemám tím samozřejmě vyřešené všechny problémy, ale když se ten rozruch usadí, mění se způsob, jakým je vnímám. A stav, ze kterého pak jednám a rozhoduju se, je setsakramentsky jiný.


Nástrojů, jak pracovat se svojí pozorností a psychickým rozpoložením , máme dnes spoustu. Každému může sedět něco jiného.


A ono to taky nemusí jít hned. Některé naučené vzorce s námi zůstávají dlouho, vracejí se a jejich změna může být opravdu nepříjemná. A navíc si pořád dávám pozor na jednu věc. Aby se z péče o sebe nestal další mega úkol. Ne všechno totiž máme ve svých rukou.


Nejsme bohové

Wellbeing frčí. Biohacking též.

Nic proti tomu nemám, jen prosím s mírou.


Občas se začtu do knihy Tělo, jáství a svět od Vladislava Chlumského. Je to těžké čtení. Někdy se ztratím hned v prvním odstavci, jindy se nemůžu odtrhnout. Jedna jeho úvaha se mnou rezonovala obzvlášť.


Naše svoboda není absolutní.


Máme možnost rozhodovat se, měnit návyky, ovlivňovat vlastní život. Ale zároveň nás formuje naše tělo, vrozené dispozice, minulost, prostředí a společnost i okolnosti, které jsme si vůbec nevybrali.


Myslím si, že na to dneska zapomínáme.


Jako bychom se nechali se zblbnout představou, že když budeme dost chtít, správně myslet a dostatečně na sobě makat, dokážeme úplně všechno.

Nejsme bohové.


Nemáme pod kontrolou všechno, co se uvnitř nás ani kolem odehrává. A přece to neznamená, že naše rozhodnutí nemají smysl. Jen že nejsou jediným dílkem celé skládačky.


Pro mě osobně bylo tohle uvědomění nesmírně úlevné. Postupně jsem začala přemýšlet víc o rozdílu mezi tím, co můžu změnit, a tím, co potřebuji přijmout. Není to jedno rozhodnutí, po kterém se najednou všechno rozjasní. Někdy se k němu propracovávám roky. A někdy mi v tom pomůže obyčejný příběh.


O otráveném šípu

Vjednom starém buddhistickém podobenství je člověk je zasažen otráveným šípem. Jenže místo toho, aby si nechal ošetřit ránu, chce nejdříve vědět, kdo ho střelil. Odkud pocházel, jaký měl luk a z čeho byl šíp vyrobený. A dokud to všechno nezjistí, ošetření odmítá. Mezitím může ale samozřejmě zemřít.


Tohle mě tak strašně zasáhlo. A našla jsem si v tom vlastní paralelu.


Přes dvacet let jsem hledala cestu z chronických bolestí. A kdo někdy zažil dlouhodobou bolest, možná ví, jaké to je. Jak dokáže ovládnout každodenní život, vyčerpat člověka a někdy mu úplně zatemnit mysl.


Byla jsem zoufalá, vzteklá, litovala se. A měla jsem proč. Nebyla to žádná procházka růžovou zahradou. Snažila jsem se svoje tělo opravit, překonat jeho omezení, zbavit se bolestí a hlavně pochopit, proč se mi to všechno děje. To hledání nebylo zbytečné, jen jsem se v něm dost ztrácela.


Po letech mi došlo, že pořád řeším, proč mě ten otrávený šíp zasáhl. A místo toho bych se měla dobře postarat o svou ránu.


Přijala jsem aktuální stav svého těla a začala systematicky s metodou DNS, která mi dávala obrovský smysl. Postupně jsem přidávala hlubší práci s dechem. A začaly se dít věci.


Nebylo to přes noc, nemyslete si. Žádna zázračná proměna, žádný geniální trik. Jen jiné podmínky pro tělo a na základě nich se začlo uzdravovat. Byla to poctivá, dlouhodobá práce. S nadějí, ale bez jistoty výsledku. I se dny, kdy se nic moc nedělo. A kdy to pořád bolelo.


Jen jsem přestala tolik bojovat s tím, co je, a začala vytvářet podmínky, ve kterých se moje tělo mohlo postupně měnit.


S mojí hlavou je to teď podobně. Celé roky jsem se učila přepínat, přizpůsobovat, zvládat další a další věci. A když toho bylo moc, snažila jsem se ji svým způsobem ukecat. Taky lépe zorganizovat, víc se soustředit a prostě zase nějak fungovat.


Teď si připouštím, že způsob fungování, kterému jsem ji chtě nechtě naučila, jí v některých ohledech prostě nesvědčí. A jsem v docela krásný fázi přijetí, že moje hlava nemusí zvládat všechno.


Představte si pod tím, co chete :)


Ubírám činnosti, závazky i nároky na sebe samu. A přidávám na tom nádherně obyčejném. Na věcech, pro které nebyl prostor a které přitom dělají život životem.



Pořád si myslím, že péče o vlastní pozornost bude jedním z nejdůležitějších skillů 21. století. A vůbec ne proto, abychom se ještě více optimalizovali. Spíše prostě proto, abychom v tom všem nezapomněli zůstat lidmi.

~

Roky zkoumám, jak úzce spolu naše tělo a mysl souvisejí. A právě k tomu se zřejmě vrátím příště.


K pohybu a dechu. Dvěma nástrojům, které mi už pěknou řádku let zachraňují zadek.


Tak příště!

 
 
 

Komentáře

Hodnoceno 0 z 5 hvězdiček.
Zatím žádné hodnocení

Přidejte hodnocení

Občas posílám newsletter.

Občas pozdravení.

Občas kde zrovna učím.

Občas nějakou fajn hudbu nebo doporučení na dobrou knížku.




Chceš odebírat?

  • Instagram
  • LinkedIn
  • Facebook
  • Youtube
bottom of page