Dech se nekrotí silou - O lvech, vāyu a naší potřebě všechno trénovat.

Čím déle s dechem pracuju, tím méně mě zajímá, kolik toho s ním dokážu udělat.

Často poznám, kdy už jsem za čárou a jdu proti sobě ~ tam, kam by se mému egu moc líbilo dostat. Jindy poznám, že mě naopak brzdí moje vlastní mysl a její příběhy. A někdy poznám, že je to prostě ono. A většinou se v tu chvíli neděje žádné „wow“ ani výstřel do vesmíru. :))

A čím dál víc mě zajímá:

Co se stane s dechem, když vytvořím podmínky, ve kterých ho nemusím měnit ~ a on se změní sám?

Znám svět moderní práce s dechem. Trénování tolerance na CO₂, snižování dechového objemu, prodlužování výdechu, zádrže.

Znám také to, čemu si dovolím v tomhle textu říkat současné pojetí prāṇāyāmy. Myslím tím to, co se ke mně v posledních letech dostávalo skrze dnešní jógové školy, kurzy, knihy a další zdroje ~ dechové techniky, poměry, zádrže, bandhy a vysvětlení jejich účinků.

A když tady mluvím o současném pojetí prāṇāyāmy, neříkám tím, že jsou tyto techniky nové. Současný je spíš svět, skrze který se k nám dnes dostávají ~ a ten je samozřejmě ovlivněný dobou, ve které žijeme.

Poslední dobou, když mi čas dovolí, se vracím ke starším jógovým textům a snažím se porozumět tomu, jak o dechu mluvily ony. Jak ho chápaly. Jaká slova používaly.

Baví mě pozorovat rozdíly. Co v těch textech skutečně stojí. Co jednotlivá slova znamenají v jejich kontextu. A co si k nim možná přidáváme až my dnes.

Čím víc do toho nahlížím, tím víc zjišťuju, kolik toho ještě nevím.

A to mě strašně baví a zároveň štve. :))

Protože čím víc se ten svět přede mnou otevírá, tím víc vidím, jak je obrovský. A je mi vlastně docela jasné, že za jeden život se v něm možná zvládnu jen trochu zorientovat.

Ale asi právě proto mě tolik přitahuje.

V mnohém jsem na vlastní kůži zažila účinek současných dechových přístupů a nemám potřebu je zahazovat. Poslední dobou si ale čím dál víc užívám způsob přemýšlení o dechu, který mi byl vždycky blízký.

Nezačíná otázkou:

Jak mám dýchat?

Začíná možná mnohem dřív — u těla, pohybu, pozornosti, mysli a podmínek, ve kterých dech vzniká.

Lev, slon a tygr

Při čtení Haṭhapradīpiky jsem narazila na jeden verš, který se mnou v tomhle velmi rezonuje.

Haṭhapradīpikā říká ve verši 2.15:

yathā siṃho gajo vyāghro bhaved vaśyaḥ śanaiḥ śanaiḥtathaiva sevito vāyur anyathā hanti sādhakam

Přibližně:

Tak jako se lev, slon nebo tygr stává ovladatelným postupně, právě tak má být postupně kultivováno vāyu; jinak může praktikujícímu uškodit.

A právě dvě slova z tohoto verše jsou pro mě možná nejdůležitější:

śanaiḥ śanaiḥ.

Postupně. Postupně.

Śanaiḥ má významový rozsah, který zahrnuje pomalu, pozvolna, postupně, jemně či po troškách. V tomhle verši mi dává největší smysl především důraz na postupnost:

pozvolna, krok za krokem.

To se mnou velmi rezonuje.

Ale co je vlastně ono vāyu, se kterým se má zacházet tak opatrně?

Základní význam sanskrtského vāyu je vítr nebo vzduch. V sanskrtských slovnících se ale setkáváme také s významem dechu či „vitálního větru“ těla.

Jsme navíc ve druhé kapitole Haṭhapradīpiky, která pojednává o prāṇāyāmě.

A tady si raději nechávám vāyu trochu otevřené. Nechci ho zjednodušit na vzduch, který proudí plícemi. A stejně tak z něj nechci udělat moderně chápanou „energii“.

V kontextu tohoto verše můžeme vāyu číst jako dech či vitální vítr, s nímž prāṇāyāma pracuje. Zajímavé je, že tradiční komentář Jyotsnā Brahmānandy zde vāyu přímo vysvětluje jako prāṇa. A tím se mi místo odpovědi otevírá spíš další otázka:

Jaký je vlastně v těchto textech vztah mezi dechem, vāyu a prāṇou?

Jedno jediné slovo otevírá mnohem větší téma, než by se na první pohled zdálo.

Dech a mysl

A pak jsem se vrátila o několik veršů zpátky.

V Haṭhapradīpice 2.2 stojí:

cale vāte calaṃ cittaṃniścale niścalaṃ bhavet

Přibližně:

Když se pohybuje vāyu, pohybuje se i citta. Když se vāyu stává nehybným, nehybnou se stává i citta.

Citta tu pro zjednodušení chápejme jako mysl, i když i tohle slovo má širší význam.

A zase se zastavuju. Protože najednou se tu vāyu objevuje ve vztahu k mysli.

Pro autora tohoto textu nejsou práce s vāyu a stav mysli dvě úplně oddělené věci.

A najednou se mi ten lev, slon a tygr čtou trochu jinak. Nejde jen o to, jak správně provést dechovou techniku. V tomhle textu je za prací s dechem mnohem víc.

A to mě moc baví.

Dva světy dechu

Znám svět, ve kterém můžeme dech popisovat pomocí ventilace, CO₂, O₂, dechového objemu, práce bránice nebo nervového systému. A baví mě nořit se do světa, který mluví o vāyu, prāṇa, nāḍī, citta, suṣumṇā nebo kumbhaka….

Nechci je stavět proti sobě.

Spíš mě baví pozorovat, co se stane, když je hned nezačnu překládat jeden do druhého.

Když nechám fyziologii chvíli mluvit jazykem fyziologie. A starý jógový text jazykem, kterým mluví on.

A teprve potom se můžu ptát, kde se ty světy potkávají.

Tohle bádání je asi nikdy nekončící příběh. Je mi to jasný. :))

Co tedy s dechem?

Nemám definitivní odpověď. Mám ale vlastní zkušenost.

Když dobře připravím tělo pohybem, pozorností a dalšími prostředky praxe, dech se začne měnit bez přímého zásahu.

Zpomalí. Zjemní. Upraví se sám.

Objeví se i úplně přirozená pauza.

A spolu s tím ve své praxi vnímám i změnu stavu mysli. Víc klidu. Víc prostoru. Často i větší jasnost v tom, co následuje potom ~ v rozhodování a jednání.

A znám i druhou cestu.

V moderní práci s dechem, například prostřednictvím Buteyko metody, mám dobrou osobní zkušenost s velmi jemnou prací se snížením dechového objemu, zpomalením dechové frekvence a postupným zvyšováním tolerance na CO₂.

Na vlastní kůži jsem zažila, že taková práce může změnit opravdu hodně. U mě se to projevovalo hlavně větší kapacitou zvládat stres a nálož každodenních povinností. Víc energie a zároveň větší jasnost v rozhodování, třídění věcí a koncentraci.

A vidíte to taky?

Už tady se ty dva světy začínají protínat.

Je to ale moje zkušenost. Ne univerzální pravidlo.

Nemám potřebu jednu cestu zahodit, abych mohla opěvovat druhou.

Možná můžeme do dechu vstupovat přímo ~ měnit jeho objem, frekvenci nebo délku, pracovat se zádržemi nebo poměry.

A možná můžeme někdy začít ještě o krok dřív.

Pracovat s podmínkami, ze kterých dech vzniká.

S tělem. Pohybem. Pozorností. Myslí.

A potom chvíli nic nedělat.

Jen sledovat, co udělá dech sám.

Čím dál víc mě proto nezajímá jen:

Co všechno se svým dechem dokážu?

Ale také: Kdy dech kultivuju ~ a kdy už na něj jdu silou?

A připomínám si:

Lev. Slon. Tygr.

A dvě slova z verše:

śanaiḥ śanaiḥ.

Postupně. Pozvolna. Krok za krokem.

Zdroje a poznámky

Haṭhapradīpikā 2.15 — yathā siṃho gajo vyāghro... Verš s přirovnáním kultivace vāyu ke zkrocení lva, slona a tygra.

Haṭhapradīpikā 2.2 — cale vāte calaṃ cittaṃ, niścale niścalaṃ bhavet; verš spojující pohyb vāyu s pohybem citta.

Monier Monier-Williams: A Sanskrit-English Dictionary — jeden ze základních sanskrtsko-anglických slovníků, který používám ke kontrole významového rozsahu jednotlivých sanskrtských slov.