top of page

Ještě můžu. Ale už nechci stejně.

před 2 dny
Minut čtení: 8

O těle, které má svoje limity, mysli, která je umí dokonale okecat, a o jednom pozvání, které nechci přehlížet.





Listopad byl vždycky můj měsíc. Slavím narozeniny, letos mi bude 46.

Poslední dobou mě baví psát. Hlavně pro sebe. Mám pocit, že teprve když si některé věci napíšu, můžu se na ně opravdu podívat. Nechat je chvíli existovat mimo svoji hlavu a zjistit, co a jak.


Tenhle text je tak trochu můj narozeninový dárek sobě samé. Něco, k čemu se budu moct vrátit, kdybych po cestě, na kterou se právě vydávám, zapomněla, kam mířím.


A znám se. Moje hlava mi k tomu určitě časem nabídne spoustu velmi rozumných důvodů.


Tak si to raději napíšu. A třeba se to, co právě prožívám, potká i s nějakou další ženou.


Když se všechno daří

Posledních čtrnáct let, od chvíle, kdy se mi narodily děti, žiju v slušně rozjetém chaosu. Naučila jsem se v něm poměrně dobře fungovat.


Pracovně se mi momentálně daří možná nejvíc za celý život. Ve fashion světě tvořím přehlídky, učím DNS, jógu, dech, vedu workshopy, pracuju individuálně s lidmi a věnuju se herectví. Za poslední dobu jsem natočila docela dost krásných studentských filmů, potkala velmi talentované lidi a zažila věci, o kterých se mi kdysi ani nesnilo.


Miluju tu různorodost. Fascinuje mě, jak se některé příležitosti po letech vracejí, někdy v úplně jiné podobě, než jsem si představovala.


Jenže kromě toho všeho jsem taky máma. Mám dvě děti, jedno v slušné pubertě, 2 domácnosti a všechny ty obyčejné i neobyčejné věci, které se v rodině neustále dějí. Nákupy, vaření, 2x školu, průšvihy, rozhodování, plánování a tisíc drobností, které se nikam nezapisují, ale někdo je musí držet v hlavě. Já:)


A do toho samotný život, který se neptá, jestli mám zrovna čas.


Letos na podzim se toho sešlo extrémně hodně. Pracovní akce se překrývaly, některé byly mimořádně náročné, spousta proměnných, které se nedají nikdy předvídat. Do toho všechno ostatní.


A já to zase zvládla.


Jenže tentokrát jsem se u toho musela začít ptát, co vlastně pro mě znamená něco zvládnout. Protože jednotlivé joby byly často nádherné. Měla jsem radost z práce, z lidí, ze společného tvoření. Nebyl problém v tom, že bych dělala něco, co nemám ráda. Problém byl v součtu a náročnosti.


V tom, že se do jednoho života dá postupně vměstnat tolik věcí, až přestane zbývat prostor ten život skutečně prožívat.


Dokončíš něco, na čem ti záleželo, a místo radosti už přemýšlíš o tom, co musíš udělat zítra. Vyřešíš nějaký problém s dětmi, vydechneš si a hned přichází další. Nakonec se ani nestihneš zaradovat z toho, co se ti povedlo. A že toho nebylo málo.


A tak mě napadá, jestli jsme si náhodou nezvykli zaměňovat naplněný život za přeplněný.


Jak jsme se sem vlastně dostali?

Ta rychlost už je fakt k posrání.

A nemyslím tím jen svoje poslední dva měsíce.


Mám pocit, že jsme se jako společnost postupně dostali do zvláštní situace. Vytváříme technologie, které nám šetří mraky času, a ten získaný čas okamžitě zaplníme další činností. Zvládneme toho více, tak se z toho stane nový standard. Odpovídáme rychleji, takže se rychlejší odpovědi začnou očekávat.

Nikdo to celé nenaplánoval. Prostě se to postupně stalo.


A my jsme toho součástí. Taky chceme, aby všechno fungovalo hned. Aby lidé reagovali, služby byly dostupné a věci se vyřešily pokud možno okamžitě.

Jenže když se na to podívám trochu z dálky, přijde mi zvláštní, že jsme si tak snadno zvykli považovat neustále rostoucí nároky za přirozenou součást pokroku.


A úplnej bizár je, co jsme udělali s odpočinkem.


Máme efektivně regenerovat, správně dýchat, optimalizovat spánek, nejlíp přesně vědět, jakou technikou stáhneme naše nervy co nejrychleji do rovnováhy.

Abychom zítra mohli zase pokračovat. Tím stejným tempem.


A já přitom všechny tyhle nástroje učím a používám. Věřím jim. Vím z vlastní zkušenosti, jak moc dobře fungují. Ale někdy si říkám, jestli jsme se v tom všem neposunuli do poněkud absurdní situace.


Co když už se nesnažíme žít zdravěji, ale jen být stále lépe vybaveni k tomu, abychom vydrželi nezdravé tempo? A co když některé věci jednoduše nepotřebují další dechovou techniku, ale změnu podmínek, ve kterých žijeme?


Samozřejmě máme určitou možnost volby. Ale nežijeme ve vzduchoprázdnu. Máme rodiny, závazky, ekonomické okolnosti, svoji minulost a spoustu věcí, které jsme si sami nevybrali. Představa, že všechno vyřešíme správným nastavením mysli, je za mě přinejmenším naivní. Někdy se můžeme rozhodnout jinak. A někdy to rozhodnutí potřebuje čas, peníze, pomoc nebo podmínky, které zatím nemáme.


Moje hlava má na všechno odpověď

S tělem pracuju dlouhá léta. Zajímá mě fyziologie, nervový systém, dech, pohyb, propojení těla a psychiky a taky naše duše.


O to zajímavější bylo pozorovat, co se se mnou poslední 2 podzimní měsíce dělo.

Slabost. Tlak v hlavě, na hrudi. Několikrát se mi podlomila kolena. Moje stravování se často omezilo na kafe, něco sladkého a honem dál.


Takle vypadal můj říjen, a vlastně i září.

A moje hlava? Ta byla celkem v pohodě.

„Renáto, chvíli vydrž, pak budeš mít volno. Budeš zase v klidu učit, číst, vzdělávat se, dělat si svoje věci. Teď je potřeba to prostě zmáknout.“


Moje hlava je fantastický manažer krizových situací. Čtrnáct let vrcholového sportu a šestadvacet let na volné noze jí poskytlo opravdu kvalitní vzdělání.

Umím vydržet. Umím zabrat. Umím jít za hranici momentálního nepohodlí. A mnohokrát mi to v životě pomohlo. Jasně!


Jenže začínám si všímat, jak snadno se z užitečné schopnosti může stát automatismus. To, že něco dokážu, přece neznamená, že to musím dělat.

A hlavně to neznamená, že je to pro mě dobré.


Vědomí, že náročné období skončí, nám samozřejmě může pomáhat. Jenže tělo současně reaguje na zátěž, kterou skutečně v daný moment prožívá. Na spánek, hormony, bolest, napětí, prostředí, vztahy. Na všechno, co se v něm a kolem něj odehrává.


Budoucí volno definitivně nezruší dnešní vyčerpání.

To je docela prostá věc. A přesto je fascinující, jak dlouho ji člověk dokáže ignorovat, když má dostatečně přesvědčivý příběh o tom, proč musí pokračovat.


Na Insta sdílím foto z přehlídek, natáčení, občas něco z jógy nebo o dechu. Poslední dobrou od Vás často slyším: „Reni, ty seš neskutečná!“


Vážím si toho. Opravdu.


Ale chci vám ukázat i druhou stranu.


Ano, zvládla jsem to. A měla jsem z řady věcí upřímnou radost.

Ale za jakou cenu?


Poslední dva měsíce jsem byla opravdu na hraně.

A nechci, aby obraz Renáty, která zvládá takové množství věcí, byl pro někoho měřítkem. Aby se někdo při pohledu na ten malý výsek mýho života, který na Insta sdílím, cítil třeba méně schopný. Jen proto, že nevidí všechno to ostatní.


Každý máme jinou kapacitu. A každý také platíme za svůj výkon jinou cenu.


A kdo je vlastně ta Renáta, která všechno zvládá?

Tohle je část, která mě na celém příběhu zajímá asi nejvíc.


V józe a při práci s myslí se hodně zabýváme tím, jak vzniká naše představa o sobě. Jak se postupně ztotožníme se svými zkušenostmi, vlastnostmi, rolemi a příběhy. A jak snadno potom začneme věřit, že právě tím vším jsme.


Já jsem ta, která to zvládne. Která se nezalekne ničeho. Která je flexibilní, výkonná, spolehlivá. Která si poradí. Na tom samozřejmě není nic špatného.

Jenže co se stane, když se té představy začnu držet zuby nehty, že už ani nevnímám, jestli mi pořád slouží? Když každou další situaci automaticky řeším prostřednictvím stejné identity? A když se mi dokonce líbí, jak dobře mi to jde?

Protože přiznejme si, že být schopná a obdivovaná je docela dobrej bonbon pro ego.


A ten se dobře cucá.


Tady ale začínám vidět určitou iluzi. Není v tom, že bych si svůj život nebo schopnosti vymyslela. Ty jsou skutečné. Stejně jako všechno, co jsem odpracovala a vytvořila. Ale moje představa, že právě taková musím zůstat, že je to jediná verze, ta už tak skutečná být nemusí.


Je to jen příběh, kterému jsem dlouho věřila.


A já už nějaký ten pátek pozoruju, jak se tenhle příběh ve mně rozpouští a jak ho postupně opouštím. Dost jsem na tom teda makala:).


Moc mě zajímá, co se stane, když se přestanu tolik držet toho, kým jsem byla. Když připustím, že moje další práce i způsob života mohou opět vyvěrat víc z mé duše než z představy, kým mám, nebo dokonce musím být.


A pak jsme odjeli do Turecka

Po 2měsíčním zápřahu jsme s rodinou odjeli na týden pryč.


Úplný punk, jak to máme rádi. Letenky, půjčené auto a zbytek se řešil za pochodu. Každý den jsem vymýšlela, kam pojedeme, kde přespíme, co objevíme.

Takže žádné nicnedělání. Bylo to skvělý.


Miluju cestování. Ten okamžik, kdy vystoupím ze známého prostředí a napřímo se dotknu toho, že svět je mnohem větší než všechno, čím se každý den zabývám.

A hodně mě zajímalo, co udělá týdení odstup s tím zvláštním pocitem, který ve mně už několik let sílí? Jestli se po tom pracovním a rodinném náporu trochu neztratí.


Neztratil.


Únava částečně povolila. Ale to důležité zůstalo. A vlastně mě to nepřekvapilo. Protože to nezačalo letos na podzim. Začalo to někdy kolem čtyřicítky.

Postupně, téměř nepozorovaně, jsem začala cítit, že další část svého života chci žít jinak. A ten pocit je dnes velmi silný.


Není v něm odpor k tomu, co dělám. Miluju svoji práci, miluju tvoření, miluju krásu, setkávání s lidmi, všechno to nečekané, co mi život přináší.

Jen čím dál víc přemýšlím, čemu chci věnovat svůj čas a energii. Co skutečně považuju za hodnotné. Co chci podporovat a co už možná ne. A kde je nyní moje místo. A tady se to bije.


Neznamená to, že zítra všechno změním. Život má taky svoje praktické stránky.

Ale už si nechci namlouvat, že je to jen únava a nespokojenost z nárazového přetížení.


Pozvání

Je mi skoro 46 a procházím obdobím perimenopauzy.


Dalším velkým obdobím proměny v životě ženy. Často o něm slyším mluvit hlavně v souvislosti s příznaky a možnostmi, jak je zvládat. Se spánkem, hormony, energií, regenerací. Jak ženu co nejlépe podpořit, aby mohla dál jaksi normálně fungovat. A samozřejmě je dobře, že se těmto věcem věnujeme.


Ale mě dost zajímá ještě něco jiného.


Co když se v takovém období nemusíme pouze snažit vrátit do svého předchozího nastavení? Co když nám proměna těla, zkušenosti a okolnosti života současně dávají příležitost přehodnotit některé věci, které jsme dosud považovaly za samozřejmé?


Nevím, nakolik to, co prožívám, souvisí přímo s hormony. A nemám ani potřebu všechno nějak vysvětlit. Jen vím, že se ve mně něco dost mění.

A je krásný, jak přirozené mi to připadá. Vůbec mě to neděsí.

Naopak. Už jen když si představím, že se touhle cestou vydám, cítím velkou radost a správnost.


Od těla dostávám pozvání vkročit do jiného režimu.

A já ho přijímám.

Nevím, co všechno to bude znamenat. Možná budu méně dostupná. Některé věci pustím. Něco jiného se objeví. A možná budu jednou dělat práci, kterou si dnes ještě vůbec neumím představit. Kdo ví?


A Renáta, která toho zvládla tolik? Ta tady pořád samozřejmě bude.

Nemusím se jí zříkat ani znehodnotit nic z toho, co pro mě udělala;)

Jen už nemusím celý život organizovat kolem její schopnosti všechno zvládnout.


Uvědomuju si, že mám v mnoha ohledech štěstí. Že vůbec můžu takhle přemýšlet o svém životě a o tom, jak ho chci dál žít. Ne každý má stejný prostor, možnosti nebo podmínky.


Ale už samotná představa té změny mě krásným způsobem živí.

A vlastně si myslím, že takhle se to celé děje vždycky. Ne žádným velkým rozhodnutím, po kterém je všechno hned jinak. Spíš tak nějak postupně.

Jiný záměr, jiná energie, jiné myšlenky, slova, činy. A postupně jiný příběh, který žijeme.


Když zavřu oči a představím si další období svého života, zatím nevím, jak přesně bude vypadat. Ale cítím tam i chaos i obrovský klid.


A taky samotný život. Zvědavost. Radost.

Strašně se na to těším.

 
 
 

Komentáře

Hodnoceno 0 z 5 hvězdiček.
Zatím žádné hodnocení

Přidejte hodnocení

Občas posílám newsletter.

Občas pozdravení.

Občas kde zrovna učím.

Občas nějakou fajn hudbu nebo doporučení na dobrou knížku.




Chceš odebírat?

  • Instagram
  • LinkedIn
  • Facebook
  • Youtube
bottom of page