​

Baví mě o těchto věcech přemýšlet, číst si o nich a hlavně je zkoušet sama na sobě. Někdy si po praxi a dlouhých úvahách potřebuji věci nějak zesumarizovat, abych si to ujasnila. A protože se to tentokrát týká dechu a mysli – tedy i toho, čemu se právě nejvíc věnuji – pouštím své vnitřní rozhovory a úvahy ven.


Berme to prosím tak, že je to mé současné pochopení, moje přemítání. Něco, co se právě děje. Vycházím ze své zkušenosti, z toho, co jsem odžila a co žiju, co jsem načetla....

​

 

Mysl jako hráč číslo jedna

 

„Je to mysl, která řídí každou činnost i reakci, každý nápad i myšlenku, každou touhu i očekávání v životě. Mysl je zároveň hnací silou i brzdícím faktorem. Mana hi devata, mana hi íšvara, mana se baraa na koye – ‚Mysl je bůh. Mysl je íšvara, neporušitelný princip. Není nic většího než mysl.‘”
(Saraswati, Mind, Mind Management & Raja Yoga)

​

[ Íšvara = sanskrtské slovo pro „pána“ nebo „vládce“. V různých jógových tradicích se chápe jako bůh nebo nejvyšší princip. V tomto citátu je použito myslím si spíš symbolicky – aby ukázalo, jak obrovskou moc mysl má. ]

​

​

Čím víc se věnuji dechu, józe a meditaci, tím víc vnímám, že mysl je v našem životě obrovsky silný hráč. Není to jen proud myšlenek, ale síla, která určuje, jak se cítíme, jak jednáme a jak vidíme sami sebe i svět kolem.

Ale zároveň si myslím, že nemusíme být jen jejími „pěšáky“. Praxe jógy nám dává možnost vstupovat do hry vědomě – pozorovat, chápat a postupně měnit. Protože automatismy tu budou vždycky, ale je velký rozdíl mezi těmi, které vyrůstají z jasnosti a klidu, a těmi, které táhne zmatek manasu, staré otisky chitty nebo neklid ega.

​

Do toho všeho vstupuje i tělo – se svou fyziologií, hormony, nervovým systémem – a mezi tím mocný most: dech. A někdy, když se podaří odložit všechny ty filtry, objeví se jemný prostor, který prostě je. V tu chvíli se všechno zažívá jinak.

 

Ano, pořád přepínám – mezi automatickým režimem, který mi často neslouží, a vědomější Renátou. Ten rozdíl je obrovský a právě tohle přepínání tvoří mou současnou verzi. Je to vlastně fascinující. 🙂

 

Čtyři funkce mysli

V jedné z jóg. tradic popisují čtyři hlavní „tváře“ mysli:

• Manas – ta část, která pořád reaguje, přemýšlí a skáče z jedné věci na druhou - tvrdí se, že manas nemá schopnost se rozhodnout. Podstatou manasu je tedy pochybovat, váhat, zmatkovat.

• Buddhi – schopnost vidět věci jasněji, rozlišovat, nenechat se hned stáhnout do chaosu. Buddhi je schopna rozlišovat a volit, umí se odpojit od starých otisků a programů - není otrokem minulosti a emocí, dokáže se vymanit z řetězce příčina -následek, což otevírá prostor pro svobodnější jednání. Každé vědomé rozhodnutí posiluje buddhi a umožňuje další růst. V nejvyšším rozvinutí se spojuje s čistou pravdou, univerzálními zákony a stává se jakousi “korunou rozlišování”, tedy rozlišuje podstatné a podřízené iluzi.

• Chitta – hlubší vrstva, kde jsou otisky toho, co jsme prožili. Chitta je zásobník otisků a vzpomínek. Uchovává všechno, co jsme kdy prožili, a z toho pak vyrůstají naše myšlenky a reakce. Když se ztiší vnější podněty, začínají z chitty vystupovat staré obrazy a emoce – jako kdyby se promítaly dávno natočené filmy.

• Ahamkara – naše ego, pocit „já jsem“. Ahamkāra je ta část mysli, která vytváří pocit identity – „já jsem“. Odděluje nás od okolí a dává možnost vnímat věci jako „moje“ a „tvoje“. Zároveň ale snadno přebírá otisky z minulosti, emoce nebo impulzy a s nimi se ztotožňuje. Proto se naše „já“ často posouvá a mění z okamžiku na okamžik. U dětí je to vidět ještě silněji – jejich jáství se stále vyvíjí a hledá pevnější střed.

​

Snad je teď na místě jen zmínit, že v jógové psychologii se manas, buddhi, chitta a ahamkāra nevnímají jako oddělené šuplíky, ale spíš jako propojené funkce jedné mysli. Neustále se ovlivňují:

• Manas přináší dojmy, reaguje.

• Chitta drží vzpomínky a otisky.

• Ahamkāra k nim přidává „já jsem“ a ztotožňuje se.

• Buddhi má schopnost rozlišovat a rozhodovat.

​

Cílem jógové praxe není tedy všechny ostatní umlčet a nechat jen buddhi, ale spíš je postupně harmonizovat – aby se manas neztrácel v chaosu, chitta neřídila nevědomě naše reakce, ahamkāra nebyla příliš dominantní. Pak se může buddhi rozvinout do své vyšší podoby – jasného, klidného poznání, které není tolik ovlivněné emocemi, vzpomínkami a egem. A v tomhle rozvinutém stavu buddhi odráží „pravdu“, podobně jako klidné jezero odráží oblohu.  Čím víc  pracuju s dechem a vědomým ztišením, tím víc vnímám, že se mi tohle děje - píšu zde s velkou pokorou a skromností.

​

Jóga sútry k tomu ještě přidávají pojem vṛtti – vlnky mysli. To jsou všechny myšlenky, emoce, touhy, co se pořád zvedají a zase mizí. Jako když hodíš kámen do jezera – voda je chitta a vlnky jsou vrittis. Praxe jógy vede k tomu, že se hladina postupně zklidňuje, aby mysl byla průzračná jako klidné jezero a mohla odrážet pravdu.

 

 

Různé pohledy na mysl

V jógové tradici samotné existuje víc přístupů, např:

​

• Vedánta a džňána jóga – pracují s myslí hodně „vrstevnatě“ a spíše intelektuálně-analyticky

• Pataňdžaliho rádžajóga – jde spíš k praxi. Mysl přirovnává k jezeru: klidné odráží pravdu, rozbouřené zakrývá hloubku.

 

A pak jsou tu další zdroje, knihy, které čerpají z těchto tradic a z kterých nyní čerpám.

​

• Swami Rama (Yoga and Psychotherapy) mluví o čtyřech funkcích mysli – manas, buddhi, chitta, ahamkara.

• Moderní Yoga Therapy (Diane Finlayison, Laurie C.H.Robertson) někdy popisuje mysl spíš jednodušeji – přes ego a jeho projevy.

 

Klasické čtyřdílné rozdělení mě baví. Přijde mi, že krásně ukazuje různé vrstvy, které dokážu navnímat. Ale koneckonců nejde o to mít všechno dokonale nastudované – spíš zkoušet v praxi, co s námi opravdu pracuje.

 

Dál než jsem připravená, mě to nepustí

Jóga přece nenabízí žádné zkratky!

Dech je pro mě most – na jedné straně uklidní tělo, nervy i mysl, na druhé straně otevírá dveře do jemnějších vrstev, které bych jinak možná vůbec nezaznamenala. Díky němu si všímám, kde v mysli právě jsem – jestli v chaosu manasu, nebo blíž k buddhi, kde je větší klid a jasnost.

Ale neidealizuju to. Není to tak, že by samotný dech všechno spasil. Cítím, že mám svoje limity. Někdy mě pustí dál, někdy ne. Možná je to prostě přirozený rytmus těla, nebo něco většího, co ví, kdy je ten správný čas, jasně, beru! Pro mě je kouzelný,  že dech je nástroj, který je zdarma, vždycky při ruce, a v dnešním přetíženém a zahlceném  světě neskutečně mocný nástroj. Učí mě kotvit se zpátky do těla, vracet se do přítomnosti. A přitom nemusím své tělo donekonečna „biohackovat“. Někdy úplně stačí jen sedět a pozorovat dech – i to otevírá cestu do většího klidu a prostoru

.

No, možná je to nakonec prosté: nejde o žádný rychlý výstup na vrchol, ale o hledání rovnováhy mezi tělem, myslí a dechem. Naslouchat jim, zkoušet, občas zabloudit a zase se vrátit – a nechat se tím vést.

 

Buteyko – pevný základ

Buteyko je podle mé zkušenosti hodně zaměřené na fyzické tělo. Uklidní dech, tím i mysl, posouvá toleranci na CO₂ a zlepšuje tvorbu energie – tělo je odolnější, vitálnější a méně podléhá stresu. Funguje to krásně a dává mi to obrovský smysl. Nejen pro zkvalitnění života a každodenní pohody, ale i pro zlepšení výkonu – i když původně Buteyko na výkon vůbec mířené nebylo.

 

Pránájáma – jemnější vrstva
Pránájáma pro mě není jen „dýchání pro zdraví“. Uvnitř se začnou dít jemné věci – proudy, vlny, teplo, chlad, někdy i barvy. Občas je to příjemné, jindy hodně nepohodlné. Někdy se při zádrži dechu všechny ty projevy energie zpomalí, zastaví nebo zkoncentrují v jednom bodě. A jindy naopak nevnímám vůbec nic – a i to je dobré. Právě tahle nepředvídatelnost mě fascinuje. Nikdy nevím, co přijde. Ale vždycky mě to vede o kousek hlouběji k sobě.

 

A pak jsou chvíle, kdy se během dechové praxe najednou vnitřní prostor rozšíří tak, že mám pocit, jako bych se ocitla v kosmu, v jakémsi bezčasí. Na okamžik je všechno jedno – a je to nádherné. A pak se to zase stáhne zpět do hranic mého těla. Těžko se to slovy popisuje.

 

Dech / mysl / tělo

Naše mysl nám může být dobrým sluhou, ale špatným pánem.
Skrze práci s dechem si můžeme začít všímat, jak naše mysl funguje, a uvědomovat si její nuance. A to, čeho si všimneme, můžeme postupně integrovat do svého života – a tím se náš život začíná měnit.

Díky tomu se postupně proměňujeme – nebo možná spíš znovu stáváme sami sebou. Protože to, co jsme dřív mysleli, cítili a dělali, zformovalo naši přítomnost. A pokud chceme jinou budoucnost, potřebujeme myslet a jednat jinak. Jenže k tomu je nejdřív nutné si vůbec všimnout toho, jak myslíme, reagujeme a jednáme a co se tam uvnitř odehrává.

​

Bonusem je, že zároveň začne lépe fungovat i tělo. Osciluje pak víc kolem rovnováhy (homeostázy), což přináší i velmi konkrétní změny – víc energie, lepší spánek, odolnost vůči stresu a jde to prostě navenek vidět - na postuře, na obličeji, na očích a na energii, kterou člověk s sebou nese.

 

Z toho, co si tady píšu,  na vás možná působí, že říkám: „Svůj život si tvoříme sami.“ Ale je tomu opravdu tak?
Filozof a neurovědec Sam Harris tvrdí, že svobodná vůle je spíš iluze. Myšlenky a rozhodnutí se vynořují z hlubších procesů těla a mysli, které nemáme plně pod kontrolou. Všechno se tak trochu „děje samo“.

Já to vnímám tak, že ano – děje se to samo, ale zároveň máme možnost si toho všímat a pracovat s tím. 

I tak si pro jistotu nechávám prostor pro obě možnosti – že tvořím i že jsem tvořena.

 

A vy?

Moc by mě zajímalo, jak to máte vy.
Jak vnímáte svůj dech? Je pro vás spíš čistě fyzická záležitost, nebo cítíte i jeho vliv na mysl a energii?
Máte zkušenost s pránájámou, Buteykem – nebo třeba jen s tím, že se vědomě nadechnete a vydechnete a hned se cítíte jinak?

 

Malá tečka
Na závěr chci napsat, že pro mě není pochyb, že dech je mocný nástroj a most mezi tělem a myslí – i mezi jednotlivými úrovněmi mysli.
Buteyko je pro mě fantastické na vitalitu, energii a odolnost vůči stresu, tedy i na lepší výkon v každodenním životě. Pránájáma mě naopak bere do hloubek – do vrstev těla, energie, mysli a někdy i za ně, k něčemu většímu, do prostoru, který prostě JE. Díky praxi jógy a pránájámy si víc rozumím a vidím, že jsme mnohem víc než jen fyzické tělo. Jóga je už delší dobu tím, co mě nese. Tečka.

Proto tak silně věřím, že čím víc se budeme obracet dovnitř a pracovat na sobě zevnitř ven, tím lépe se nám bude žít i tady venku, v každodenním životě. A dech nám v tom může být spolehlivým a jemným průvodcem.

 

Vděčná za tuhle cestu. 🌿

​

#konec